Kaňonem Vltavy

Mlha pomalu odhaluje žlutozeleně zbarvené kopce. Slunce mělo vyjít už před deseti minutami, ale první paprsky se stále ne a ne ukázat. Na hladinu občas dopadne javorový nebo bukový list, ale mě se stále nechce věřit, že podzim tak brzo přichází. V týdnu jsem se s Honzou dohodnul, že o prvním říjnovém víkendu zase po roce vyrazíme fotit krajinky. Po hodinovém vybírání všelijakých lokalit nakonec padlo rozhodnutí na legendární úsek vltavského údolí, Svatojánské proudy.
Ačkoli se během roku oba zabýváme převážně jinými žánry fotografie, čas od času přírodě zkrátka neodoláme. Sbalit ty nejzbytnější věci do batohu a prostě odjed, to je naše dnešní poslání. Víceméně nezáleží kam máme namířeno, jde jen o ten skvělý klidu v přírodě. Ve focení wildlife a krajinek hledám já osobně inspiraci, při procházení louky nebo lesa člověk přijde na spoustu nových nápadů. I proto jsme chtěli vyrazit někam, kde jsme ještě nebyli, a Svatojánské proudy byly za tímto účelem ideální volbou.

KUDY KAM
Romantická údolí řeky se zde snoubí s krásnou krajinou středních Čech a nejeden výletník k tomu ocení snadnou dopravní dostupnost. Naší trasu započínáme pár minut po sedmé ranní ve Štěchovicích. Chladný vzduch nás okamžitě utvrzuje v tom, že zima je už skoro za dveřmi. Zatímco uvažuju nad tím, že díky polojasné obloze by mohly být svahy kolem vody brzy osvětlené ranním slunkem, z batohu vytáhnu foťák a vydáváme se na cestu.
Hned za městem stojí hráz Vodní nádrže Štěchovice, kterou, pokud se chcete vydat podél vody, musíte nadejít lesem. Naučná stezka Svatojánské proudy vás pak vede svahem dál po levém břehu Vltavy. Cesta je převážně kamenitá a po nedávném dešti teď i trochu blátivá, ale to nám nevadí. Vlastně kvůli téhle nepohodě tady tak trošku jsme.

TECHNIKA

Po chvíli Honza nachází jakousi houbu a tak poprvé klapne závěrka zrcadlovky a my už obeskakujeme tento úžasný lesní klenot a fotíme ze všech možných směrů, abychom našli ten nejlepší úhel na focení. Tím se dostávám k technice. Obecně lze říci, že focení krajinek je, co se týče výběru fotoaparátu, možná ten nejméně náročný fotografický žánr. Rozhodně není třeba kupovat přístroj za desítky tisíc a troufnu si konstatovat, že za běžných okolností zde odvede základní foťák za 15k naprosto stejnou práci jako profi sestava za 100. Proč? Drahé technologie osazované do špičkových strojů se hodí do určitých extrémních podmínek, jako třeba rychlého fotbalu nebo tmavých koncertních sálů. Ale v krajině máte času dost, nejste v časovém presu a proto skvěle poslouží běžný foťák.

Důležitý je nicméně výběr objektivů, které krajinkář nosí většinou v brašně dva. Téměř bezpodmínečné je použití širokého zoom objektivu. Ač mezi nejoblíbenější skla patří 16-35 mm f/4 nebo 24-70 mm f/4, které jsou k dostání snad u všech výrobců, bez žádného většího strádání můžete použít tzv. setové objektivy, které většinou získáte při koupi fotoaparátu. Mezi ně řadíme např. 18-55 mm, 18-140 mm nebo dnes bezzrcadlovkové řady jako 16-50 mm nebo 24-120 mm. Široký zoom se vyplatí kombinovat druhým delším objektivem typu 70-200 mm nebo dostupnějším 70-300 mm (50-250 mm pro bezzrcadlovky).
Jako široké sklo osobně používám univerzální Nikon 18-55 mm f/3.5-5.6 DX. Dnes jsem ovšem starou dobrou “osmnáct padesát pětku” nechal doma a místo toho nacvakl pevný Nikon 35 mm f/1.8G AF-S DX. Moment, Tomáši, neříkal jsi, že na krajinky je třeba chodit zásadně s širokým zoomem? Ano, protiřečím si. Ale vše vysvětlím! Dnes totiž chci zjistit, jak si tento DX (u Nikonu označení pro malý APS-S snímač) objektiv popovídá s FX (tedy Fullframe) tělem Nikon D610. V batohu si nesu ještě druhý objektiv, a to sice telezoom Sigma 150-600 mm f/5-6.3 C, s kterým se třeba podaří vyfotit nějaký opeřenec.

ZTRACENKA
Svatojánké proudy jsou proslulé i díky osadě Ztracenka, která se stala jedním z prvních míst působení českých trampů na konci 18. století. Při zatopení údolí a stavbě přehrady přišla o značnou část chat, ale i přesto zde dodnes přebývá spousta srdcařů, kterým chatařství na Vltavě přirostlo k srdci.

Když mapa ukazuje asi jeden zbývající kilometr k osadě, najednou les obklopující stezku na chvíli ustoupí a my se najednou můžeme kochat parádním výhledem na probouzející se řeku. Vstávání ve 4.50 se vyplatilo. Mlha se teď líně povaluje nad kopci vypínajícími se na druhém břehu. Na tomto místě se mi líbí fakt, že v lese stále převládají listnáče a jehličnany jsou drženy výše nad vodou. Kromě toho, že se tím do jisté míry uchovává skladba původního lužního lesa, nám teď na podzim ještě k tomu nabízí hvozdy krásné pohledy na barvící se listy. Honza začíná litovat toho, že jeho dron mu leží doma ve skříni. Nechtěl ho brát, protože nepředpokládal dobré světlo, ale tady be se s ním tak krásně fotilo…

PADAJÍCÍ ŽALUD
Cesta nás vede dál podél řeky, klikatí se kolem Michnova vrchu, procházíme dvěma do skály vytesanými tunely a už jsou tu první výletníci. Několik malých skupinek kráčí ve směru po proudu, tedy proti nám. Někteří jsou milý a prohodíme s nimi pár slov, jiní nás spíše mlčky minou.
Na cestě před námi se cosi zaleskne. Jdu blíž a vidím hnědý dubový list plný kapek rosy. Zvednu ho a prohlížím, jak úžasnou věc může příroda stvořit tak jednoduše. Položím list na větev nedalekého keře a zkouším kapky vyfotit. Macro objektiv 105 mm f/2.8 by tu byl určitě účinnější, ale výřez z 35/1.8 mi přijde dostačující. Co myslíte?

S podzimem je neodmyslitelně spjaté opadávání listů. Ale nejen těch. Plody celé řady rostlin se nyní uvolňují a rovněž nalézají své místo na zemi, aby byly připraveny na jaře vyklíčit. Ne jinak je tomu s dubem a jeho žaludy. Co takhle vyfotit žalud, jak právě padá ze stromu? Ale jak to udělat, když nelze předpokládat, na které konkrétní místo zrovna dopadne?
Řešení je jednoduché. Foťák jsem si naclonil f/3.5 a manuálně zaostřil do roviny, kterou následně pustím žalud padat. Tím se zajistilo, aby letící žalud byl v hloubce ostrosti. Po několika neúspěšných pokusech se povedlo zachytit ten správný moment a já jsem byl rád za to, jaké skvosty naše příroda skrývá.

ZÁVĚREM
Naše cílové místo, Třebenice, nás kolem poledního přivítalo velkolepě, celé zalité sluncem. Taky se znatelně oteplilo a já ze sebe konečně shodil zimní budnu. Kvůli mlynaříkům a kosům poskakujícím ve větvích jsem ještě narychlo nacvakl teleobjektiv, ale ti rychlí ptáci na sebe nenechali dlouho čekat. Párkrát hvízdli a byli tatam. No nevadí, Honza i já jsme s materálem přesto spokojení a ze Svatojánských proudů si odvážíme několik nových fotek.